|
Sobota 20. ledna 2001 - Zdravíme z Adelaide, z hlavního
města Jižní Austrálie. Máme ujeto 3.000 km a jak jste asi pochopili,
naše ztracená zavazadla nakonec dorazila, i když se třídenním zpožděním.
Opustili jsme tedy Sydney a přes Canberru (v jazyce domorodců tzn.
„shromaždiště“) – hlavní město Australského svazu, jsme se
vydali na jih. Projeli jsme nejmenší stát Austrálie – Victorii, navštívili
Melbourne a ostrov Phillip Island, kde sídlí obrovská kolonie tučňáků
nejmenších, propadli zlaté horečce v Ballaratu (a skutečně
zlato našli). Po Great Ocean Road, která patří k nejúžasnějším
vyhlídkovým silnicím na světě, jsme se dostali až na pobřeží do
krajiny rozeklaných útesů a rozbouřeného moře, které vévodí
gigantické erodované skalní monolity – Dvanáct apoštolů. Na druhém ostrově naší cesty - Kangaroo Island, Fandovi vypálilo sluníčko díru do hlavy, a tak si koupil svůj první klobouk v životě. Ale to největší horko nás asi teprve čeká. Dneska jsme se celý den koupali v moři, bylo krásně teplé a čisté (bez žraloků...) a taky to byl první den, kdy nefoukal silný vítr. Jak vypadá silný vítr na moři jsme poznali, když jsme jeli trajektem na Kangaroo Island, kdy byly takové vlny, že museli uprostřed moře zastavit, protože se na lodi začala pohybovat auta a museli je znovu upevňovat - byla to hrůza, (chudák žaludek...) Abych nezapomněla, jak asi víte, v Austrálii se, stejně jako v Anglii, jezdí na silnicích vlevo. Je to skutečně zážitek. Nejhorší zatím byl první moment při půjčení auta - nevím, jestli jste to někdy zažili - sedět na místě řidiče a nemít volant... První den to byla hrůza! Pořád jsem brzdila a vyrovnávala (na místě spolujezdce...). Fanda to ale zatím zvládá dobře, jenom někdy si suverénně sedne na moje místo (vlevo - u nás místo řidiče) a diví se, že mu někdo ukradl volant... Sobota 27.1. 2001 - právě jsme přijeli do Perthu (hlavní město Západní Austrálie), jedeme ze třídenní návštěvy manželů Štouralových, českých emigrantů, kteří před rokem 1948 byli nuceni opustit Čechy a přes Německo, Kolumbii a USA se dostali až sem – do města Bunbury. Jejich životní osudy i oni sami si zaslouží samostatný článek, jsou naprosto skvělí a my jim i tímto moc děkujeme za úžasné přijetí nás – pro ně naprosto cizích a neznámých lidí. Abychom se dostali sem na západ, museli jsme přejet 2.000 km dlouhou poušť, kde jediným kontaktem s lidmi jsou jen tzn. Roadhouse – benzínky uprostřed krajiny nikoho, od jedné ke druhé je to kolem 400 km. Po Západní Austrálii jsme různě křižovali a navštívili spoustu přírodních zajímavostí jako třeba 61 m vysoký eukalyptus, který slouží jako nejvyšší přírodní požární hláska na světě - lezlo se na něj po do stromu zasekaných kovových kramlích bez jakékoliv záchrany (já tedy ne). Je to celkem dost nebezpečné, ale Fanda tam samozřejmě musel (nejdřív ale odevzdal klíčky od auta a kreditky...), mně stačilo dívat se ze země, jak se ten strom ve větru kymácí… Z Perthu jsme vyrazili po západním pobřeží na sever, je tu strašně málo lidi, ale čím více se blížíme k severu, tím více přibývá domorodců - Aboriginalů, které v jižní a východní Austrálii skoro neuvidíte. Jsou skvělí, jejich "Dreamtime" funguje asi soustavně, protože jsou všichni i ve městech celé dny rozloženi pod stromy a sní a zatím jsme neviděli nikoho z nich pracovat. Taky už jsme si v Coral Bay vyzkoušeli šnorchlování - odvezli nás lodí na moře a vyházeli do vody... Musím konstatovat, že slaná voda se pít nedá. Byly dost velké vlny a ještě jsem byla nucena Fandu fotit pod vodou, takže jak uznáte, jako můj křest prvního šnorchlování to byla síla. Ale rozhodně to stojí za to – KRÁSA, krása, krása – všude kam dohlédnete je strašná spousta barevných ryb - malé i velké kolem metru, mořské dno celé porostlé různobarevnými korály, lasturami a najdete tu i zévy obrovské. No a Fanda prohlásil, že domů nejede. Naštěstí mu tři dny u moře zatím stačili. Středa 7. 2. 2001 - podařilo se nám dojet až sem do Darwinu (Severní teritorium), kam jsme původně vůbec neměli namířeno, protože je tu období tropických cyklonů (něco jako tornádo), dešťů a záplav. Cyklonu se nám naštěstí podařilo úspěšně vyhnout (zatím), ale vodě jsme neutekli... Večer jsme uvízli na silnici a kolem nás to vypadalo, že jedeme přes jezero. Všude okolo voda (bohužel s krokodýly - bez legrace), spousta žab, které celou noc řvaly jako pominuté, a k tomu se přidala noční bouřka, tedy spíš několik bouřek najednou a voda stoupala... Vypadalo to, že jestli to tak bude pokračovat dál, strávíme noc na třeše auta. Fanda chtěl vylézt na nějaký strom, ale naštěstí tu žádné nebyly, jenom zaplavené keřové eukalypty. Ráno bohudík přestalo pršet a nás zachránila jedna rangerka, která projížděla s JEEPem kolem, a tak nakonec všechno dobře dopadlo. Je tu strašně horko, ostatně jako všude v Austrálii, ale tady k tomu ještě přibylo silné vlhko - jak jinak, když jsme v tropech (pohybujeme se kolem 12. rovnoběžky jižně od rovníku). Noc jsme museli strávit pro silný déšť v hotelu a teď se chystáme dobýt Kakadu n. p., ten určitě znáte z filmu Krokodýl Dundee. A jestli tam neskončíme jako něčí oběd, zase se brzy ozveme… Hana Čápová, Darwin, Severní teritorium, Austrálie |