Pátek – 9. února 2001 - jak už víte, odjeli jsme z tropického Darwinu do národního parku Kakadu. Asi se správně jmenuje podle velkých bílých papoušků Kakadu, kterých jsou tu velká hejna, ale teď – v období dešťů - byli tak strašně špinaví od bláta, že kdyby se měl park pojmenovávat nyní, tak po nich by to určitě nebylo. Jinak jsme opět strávili noc ve společnosti krokodýlů, tedy - spali jsme v kempu (úplně sami), který je normálně vysoko na břehu řeky. Nebyl. Dost velká část ho byla zaplavena, takže jsme si mohli dělat vodní BBQ – piknikové stoly totiž byly tak půl metru ve vodě, jenom jsme si museli nechat nohy na lavici a neráchat je v řece, to by asi špatně dopadlo, protože tři metry od „břehu“ byly pod vodou dvě cedule – zákaz koupání a pozor krokodýl…
          V Austrálii žijí dva druhy krokodýlů – sladkovodní a slanovodní (mořský). Sladkovodního poznáte podle užší tlamy a hlavně – je menší – dorůstá „pouze“ do tří metrů a teoreticky… vás nemusí zbaštit. Mořský by sice podle názvu měl žít ve slané vodě, tedy v moři, ale mimo to ho můžete potkat všude ve sladkovodních řekách a jezerech, vyrůstá do délky šesti metrů a tlamu má dost širokou na to, abyste skončili jako jeho svačinka. Není pro něj totiž problém sežrat krávu, natož člověka. A má mimo jiné zajímavou vlastnost – dokáže zpomalit svoje životní funkce natolik, že vydrží pod vodou bez nadechnutí čekat na kořist až jednu hodinu, proto se nenechte mýlit tím, že žádného nikde kolem břehu nevidíte. Je tam určitě.
          V noci byl úplněk, strašně světla a stínů, všechno kolem skřehotalo jako o závod, že nevíte, co dřív poslouchat, prostě noc jako vystřižená z Hitchkokova filmu, takže jsem odmítla spát ve stanu a pro tentokrát se stalo naším nočním azylem auto. I tak to byl zážitek – zkuste spát v rozpáleném skleníku… Teplota se tady i v noci pohybuje kolem 40 °C a k tomu šílené tropické vlhko. Okna u auta kvůli smrtelně jedovatým pavoukům, hadům a jiné havěti není radno stahovat (o komárech se snad ani nezmiňovat nemusím), a tak jsme byli rádi, když se konečně rozednilo. Ráno jsme se vydali na vyhlášené domorodé malby a projeli jsme si tu naši známou rozvodněnou řeku z noci ve dne na člunu. Tedy - koupat bych se v ní nemusela (a nechtěla).
          Pondělí – 12. února 2001 - dorazili jsme do srdce Austrálie a ve známém městě Alice Springs zkoušíme opět internetové spojení. Úroveň internetových kaváren je v Austrálii různá, Fanda potěšeně konstatoval, že jsme zatím lepší než naši v Hořovicích nikde neviděli. A protože nás čeká Uluru (Ayers rock), odjíždíme ještě několik dalších stovek kilometrů na jih.
          Úterý – 13. února 2001 - jelikož samozřejmě musíme vystoupit na vrchol, pobyt tady si na pár dní prodloužíme. Uluru (v domorodé řeči Místo setkání) je teď opět majetkem domorodců a je v noci uzavřen – park se otevírá v 5 ráno a zavírá v 9 večer. Fanda ale mermomocí chtěl do parku dříve a nutil mě, abych přesvědčila rangerku, že bychom tam chtěli jet už ve 4 ráno, protože v Alpách se do hor chodí zásadně v noci. Samozřejmě to neprošlo. Pro jistotu (kdyby si to třeba rozmysleli) jsme vstali už před čtvrtou a pak pěkně čekali do 6 hodin u úpatí Uluru. Slunce totiž vychází až v půl sedmé a domorodí rangeri nikoho potmě na výstup nepustí. Tak jsme alespoň museli vyrazit nahoru jako první. Zato dolů jsme se vraceli úplně poslední (zavinilo to samozřejmě focení).
          Byla to síla. Je to cesta dlouhá asi jen 1600 m, ale kolmá a po řetězech. Na výstup, který i s návratem trvá přibližně 3 hodiny, vás pustí nejdéle v 8 hodin ráno a pak už nahoru kvůli vysoké teplotě nikdo nesmí. A pokud by noční teplota překročila 38 °C, tak se ten den výstup ruší úplně. Podle toho si můžete krásně představit, jaké horko tu všude je. Lidé tady prakticky nežijí, Australané 10 km od parku vybudovali satelitní hotelové městečko s letištěm, takže spousta návštěvníků si sem jen na pár hodin zalétne, prohlédne park a rychle pryč. Kdybyste si chtěli Uluru – největší skalní monolit na světě, oběhnout dokola, samozřejmě můžete (nedoporučuji…) - v obvodu měří kolem 10 km. Jeho výška je necelých 400 m, ale pod zemí sahá až do hloubky 5 km. Po 10. hodině dopolední se už ven nedoporučuje vycházet, a když, tak jedině s kloboukem na hlavě, namazáni opalovacím krémem s UV faktorem vyšším než 30 a nejméně s jedním litrem pitné vody na hodinu pro jednoho člověka.
          Tři dny a dvě noci v tomto horku už nám stačili, a my se vydáváme na zpáteční cestu. Skutečně se musíme asi 1500 km vrátit, protože na východní pobřeží, kam se chceme dostat, bohužel přímá cesta z centrální Austrálie nevede. To znamená vrátit se zase do oblasti záplav, cyklonů a letních tropických dešťů, a jestli se nám podaří projet, čeká nás na severovýchodním pobřeží jeden z našich největších cílů - chystáme se tam najít školu přístrojového potápění a složit potápěčské zkoušky v Pacifiku na Velkém bariérovém útesu. 

Hana Čápová, Alice Springs, Severní teritorium, Austrálie