|
Pátek 16. února 2001 – dorazili jsme do
Townsvillu – města na východním pobřeží Queenslandu, do jednoho z nejlepších míst pro vyplutí na Velký bariérový útes a zarezervovali jsme si místa v týdenním kurzu přístrojového potápění. Z firmy, která tento kurz organizuje, nás jako první poslali na povinnou lékařskou prohlídku. Pro začátek jsme oba museli vyplnit stootázkový dotazník o našem současném i minulém zdravotním stavu, ve kterém bylo nutno, jak jsme posléze zjistili, ve všech bodech zaškrtnout „NE“. Následovalo vyšetření srdce, tlaku, plic, sluchu a jako poslední také kontrola zraku - stejná jako u nás - z několika metrů čtete písmena různé velikosti ze zavěšené tabule. Když začal číst Fanda, doktor nebyl s jeho zrakem spokojen. Proč? Fanda totiž neumí spelovat anglickou abecedu, a tak četl A místo EJ, C místo SÍ atd. Musela jsem doktorovi pracně vysvětlovat, že vidí sice dobře, ale s anglickým čtením je to už horší. Výsledkem toho bylo, že jsme oba zdravotně prošli, Fanda měl však na lékařském potvrzení dodatek, že je schopen absolvovat kurz pouze s překladatelem. OK. Sobota 17. února 2001 – v 9.00 hodin ráno nám začala potápěčská škola. V kurzu se nás sešlo sedm žáků – dva Angličané, dva Holanďané, jeden Fin a my – první Češi na palubě této společnosti – jak nám radostně sdělil Alek - náš učitel (u potápění se mu říká instruktor). A pak se šlo rychle na věc. Dvě hodiny výkladu teorie potápění, následoval testík o nově získaných vědomostech, malá pauza na coffee a opět dvě hodiny výkladu a testík... A to vše anglicky... A jak o bylo s tím překladatelem? Když Fanda prohlásil, že rozumí lépe německy než anglicky, dostal německou knihu (haha!) a pak také německou překladatelku - tedy, jedna z divemasters (kvalifikovaných potápěčských pomocníků) byla Němka na 3měsíční pracovní dovolené. Je fakt, že nám dost pomohla, ale domlouvali jsme se s ní stejně víc anglicky, protože Fandova němčina je zaměřena úplně jiným směrem. Po obědě následovalo využití získaných vědomosti v praxi. ŠLI JSME POD VODU!!! Tedy – zatím jen do cvičného bazénu s hloubkou 3 m, ale i to stačilo. To, co po nás všechno chtěli pod vodou, nejde jedním slovem vylíčit. Tedy jde - HOROR…I když jsme byli částečně teoreticky připraveni z Čech, každou chvíli mě něčím novým překvapili. Začalo to celkem nevinně – každý musel uplavat 200 m volným stylem bez zastavení a pak půl hodiny na místě bez plavání šlapat vodu. Touto zkouškou jsme všichni prošli, a tak nám rozdali neopreny, šnorchly, masky, ploutve, BCD (vesty nutné k řízenému ponoru), vzduchové láhve (bomby) a závaží. Tohle všechno jsme na sebe navlékli a konečně se ponořili… Teď přišla na řadu praktická cvičení pod vodou, jako je sundání bomby s vestou pod vodou, dýchání ze záložního zdroje, nouzové dýchání dvou potápěčů z jednoho zdroje, a další a další drobnosti. Co mě ale nejvíce zaujalo, bylo vylévání vody z masky (potápěčských brýlí) pod vodou. Jednou z praktických zkoušek, bez které potápěčský průkaz nezískáte, je totiž toto: sundat z hlavy masku, odhodit ji na dno, s otevřenýma očima uplavat bazén tam a zpět, masku najít, opět si ji nasadit na hlavu a pak si vodu z masky vylít. To vše pod vodou a bez vynoření. Jak jednoduché, že? Mohu říci, že po prvním dnu jsem byla vyřízená. Druhý den pokračoval opět výukou a testíky a mělo též následovat další týrání v bazénu, ale protože se od severu přiblížil cyklón, začalo dost pršet a ochladilo se, o jeden den se program posunul. Hned jsem pookřála... Ale pondělí se nevyhnutelně blížilo. Závěrečná zkouška z teorie - 50 otázek (na jednu čtyřřádkovou otázku byly čtyři dvouřádkové odpovědi, z nichž mohla být správně buď jedna, všechny nebo žádná) a půl hodiny času na to. No comment. Nakonec ale vše dopadlo skvěle, měli jsme 48 správných odpovědí z 50, což byl nejlepší výsledek v kurzu (snad nemusím ani dodávat, že chyby jsme měli stejné). Odpoledne opět do bazénu. Jelikož už jsme si na vodu trochu zvykli, už to nebylo tak dramatické, a my si mysleli, že to nejhorší už máme za sebou a těšili se na příští tři dny na moři. Úterý 20. února 2001 - sraz ráno v 6.00 hodin v přístavu a pak 4hodinová plavba Pacifikem na Velký bariérový útes. A také seasickness... Když jsme dorazili na místo, žádné flákání a hned: "First dive today, go, go, go!!!" To, co následovalo, se rovnalo americkému vojenskému výsadku v Ardenách. Plně vyzbrojeni jsme naskákali do malého nafukovacího motorového člunu na moře plného velkých vln – člun byl max. pro 6 lidi, nás tam bylo sice 8, ale proč ne... Zajímalo mě, jak se z tak přecpaného člunu, tedy pokud se dříve nepotopíme, dostaneme do moře. Odpověď byla jednoduchá: přepadnout po zádech po hlavě do vody... a GO, GO, GO!!!! A teď jsme teprve zjistili, že nás v bazénu nemučili nadarmo! První ponor byl do hloubky 12 m a začala se opakovat stejná cvičení jako v bazénu. A protože okamžité vynoření i z této „malé hloubky“ se rovná smrti, všechno probíhalo velmi disciplinovaně. A jaký je korálový útes? Nádherný – krásně čisté moře s teplotou 29 °C i v noci, četné druhy korálů v různých hloubkách, lastury, hvězdice, o strašné spoustě různobarevných ryb se snad ani zmiňovat nemusím, ale i žraloci, mořští jedovatí hadi a smrtelně jedovaté medúzy. V tropickém moři platí jedno důležité pravidlo – na nic pod vodou nesahat, protože je to buďto jedovaté – často smrtelně, nebo vás to alespoň nepříjemně popálí. Je nutno dodat, že program byl vyčerpávající - mimo jiné i noční potápění a byla skutečně využita každá námi zaplacená minuta. Noční potápění, co k tomu říci? Zkuste si skočit do černého nočního oceánu 100 km od pevniny (kapitán před potápěním vždy ukázal kamsi na západ a vtipně poznamenal: „Austrálie je tímto směrem!) Měla mne od toho odradit už proškolovací lekce před nočním ponorem, kdy třeba to, že musíme mít neustále rozsvícenou svítilnu, že se musíme držet ve dvojicích u sebe – tzv. buddy systém, není třeba opakovat. Tedy, Fandovy soustavně, protože jsem ho stále kolem sebe musela hledat i ve dne, natož v nočním moři. Ale nejpodstatnější byla drobná poznámka: "Když před sebou pod vodou uvidíte dva červené body, je to žralok." Pouze toto suché konstatováni. A co v tom případě máme udělat? "Nic, jenom mu přestaňte svítit do očí, nemá to rád." Jak prosté, že? Chvíli po tom, co jsme se všichni v noci vrátili na loď se u zádě objevil dvoumetrový proužkovaný mořský had, kterého zřejmě přilákalo světlo z lodi. Když jsem ho ukázala kapitánovi, klidně konstatoval: „Ten je smrtelně jedovatý, ale není agresivní.“ Jen mě napadlo, jestli to ten had ví také… Na závěr se uskutečnil ponor k vraku – něco výjimečného. V roce 1911 tu díky cyklónu ztroskotal zaoceánský parník Yongala, je zabořen do dna - začíná ve hloubce 18 m a pokračuje až do 30 m, zahynulo v něm 120 lidí (jsou tam dodnes). Vrak už je dnes celý obrostlý nádherně barevnými korály, ve kterých žije strašná, ale opravdu strašná spousta druhů ryb, obrovských, barevných i malinkých stříbrných, které plavou ve velkých svítivých hejnech, rejnoci, mořské želvy, hadi, octopus (chobotnice), kterým Fanda říká autobus... No a jak to všechno dopadlo? Můžete nám gratulovat, jsme čerství držitelé mezinárodního potápěčského průkazu PADI!!!!! Hana Čápová, Townsvill, Queensland, Austrálie |