|
Je odpoledne, pondělí 1. ledna 2001 – Nový rok. Právě vyrážíme
s dětmi, kterým už pomalu končí vánoční prázdniny, bruslit
na žebrácký rybník. Fouká ostrý vítr a určitě mrzne. Když si představím,
že se za týden touto dobou ocitneme na dva měsíce uprostřed léta, připadá
mi to jako nemožné. Kamže se to vlastně chystáme? Od naší dovolené v Americe uplynulo pět let, a tak už to chtělo trochu změnu, a když je u nás zima, tak kam jinam vyrazit, než za sluníčkem. Jako správní čápi odlétáme, i když trochu se zpožděním, do teplých krajin – čeká nás druhá strana zeměkoule, kontinent protinožců, noci strávené pod jižním křížem a v neposlední řadě také místo konání loňských olympijských her. Ano, správně, čeká na nás Austrálie. Nebo lépe řečeno dvouměsíční okružní cesta kolem nejjedovatějšího kontinentu na světě plná dobrodružství, slunce, moře, pouští a neznáma. Ale teď se to všechno zdá ještě strašně daleko. Zbývá spousta práce s roční uzávěrkou v internetové kavárně, zajistit její chod, když tu nebudeme a další a další „drobnosti a maličkosti“. Známí se nás ptají, jestli už máme sbaleno, a co takhle cestovní horečka? Sbaleno? Ani omylem. Tento týden se nám podařilo pouze zakoupit základní vybavení pro potápění, protože i to je naším cílem (a pro mne malou noční můrou…). V sobotu 6. ledna ráno mi ještě zbývá vypravit syna Tomáše na školní lyžařský výcvik, a když mávám za odjíždějícím autobusem trochu mi zatrne při myšlence na to, že ho vlastně dva měsíce neuvidím. Ale on to všechno zvládá statečně, a to mě dost uklidňuje. Tak, autobus zmizel v zatáčce a teď hurá do práce. Po osmé večer se nám podařilo z firmy dorazit domů a konečně přišlo na řadu balení. Jestli to stihneme, to nevím. Ale noc je dlouhá, a tak je v neděli 7. ledna v pět hodin ráno všechno připraveno k odjezdu či spíše k odletu. Na letišti jsme při odbavení zavazadel ujištěni, že se o ně nemusíme starat, protože budou při našem přestupu v Amsterodamu automaticky přeloženy na let do Sydney. Procházím celnicí a už v bezcelním prostoru čekám na Fandu, který nějak nejde. Že by nějaký problém? Ale vůbec ne, jen ho poznal celník, který měl v létě na našem internetovém táboře syna, a tak se sháněl po informacích, zda se bude tábor pořádat i letos. A teď už jdeme na start – letadlo se bez problému vzneslo a mi máme poslední možnost zamávat Praze. Fanda má trochu zkaženou náladu, protože nás neobsluhuje letuška, ale steward. Bude se s tím muset nějak vyrovnat. V Amsterodamu máme hodinku na přestup a pak nás čeká 13,5 hodiny letu Boingem 747-400 (výška 11.900 m, teplota –68 ° C, rychlost kolem 930 km za hodinu) do našeho mezipřistání v Singapuru. Letadlo tu musí doplnit palivo a vystřídat posádku, a tak všichni cestující na chvíli opouští palubu. Myslím, že každý se po tak dlouhé době sezení rád protáhne. Letiště v Singapuru nás příjemně překvapilo, tak moderně a čistě zařízené ve světě jen tak neuvidíte. Ze zpráv se tu dozvídáme, že v Sydney prší, teplota 25 °C. Hodina uplynula a my opět usedáme na naše sedadla a již potřetí za tuto cestu startujeme. Tentokrát je před námi už jen sedmihodinový let, a tak trochu dospáváme minulou probdělou noc. Na obrazovkách v letadle sledujeme, jak se pomalu, ale jistě blížíme k našemu cíli. A je to tady. Letadlo klesá a připravuje se na přistávací manévr. Pomalu se naklání a oblétává kruh kolem letiště – a už vidíme symbol Austrálie - sydneyskou Operu na břehu Tichého oceánu! Trochu vzrušeni očekáváním příštích dnů po 24hodinovém letu přistáváme. Je pondělí 8. ledna 17.30 hodin místního času, v Praze je teď teprve půl osmé ráno. Procházíme pasovou kontrolou a čekáme spolu s našimi spolucestujícími na zavazadla. Bohužel marně. To nám trochu pokazilo náladu, protože nemáme ani kartáčky na zuby, ale snad to nějak dopadne. Jak se dozvídáme od letištního personálu, v Amsterodamu jeden kontejner nestačili přeložit, a tak přiletí dalším letem, ale až druhý den. Prý se o ně nemusíme starat (to už jsme někde slyšeli…), dopraví je za námi do hotelu. Doufám. Rozhlížíme se po letišti, jaká auta tu půjčovny nabízejí k pronajmutí, zabukujeme si nocleh, a protože už se stmívá, vydáváme se taxíkem do hotelu v centru Sydney. Ubytováváme se a pak první, co musíme udělat, je koupit si zubní pastu . Lehce povečeříme v blízkém McDonalds a pak už unaveni dlouhým letem usínáme. Teď je úterý 9.1. 2001 - 9.00 hodin ráno. Jsme ubytováni v hotelu All Season Premier (****!) v centru Sydney asi 10 minut pěšky od Opera House a zkoušíme internetové spojení s domovem (na této straně Zeměkoule nic moc, tedy co se týká internetu). Právě vyrážíme za krásami Sydney (Fanda nemohl dospat - už od půl šesté straší...), musíme si dojít domluvit auto a foťáky už jsou také připravený! Jinak je tu krásně, svítí sluníčko, teplota ráno 23 ° C - ó, my se máme! Sydneyská opera vypadá z výšky monumentálně, na pevnině ale zjistíte, že tak veliká není. Zato je hodně zajímavá architektonicky, její bílé „plachty“ zastřešují několik divadelních sálů a restaurací. Dnes nás trochu připálilo pravé australské sluníčko a unavil desetihodinový časový posun, a tak jsme se rozhodli trochu si odpoledne odpočinout. Tak na hodinku… Probudili jsme se o půlnoci, a protože jsme byli vyspalí, vyrazili jsme na noční prohlídku Sydney a udělat několik snímků (čtyřhodinové focení...) Opery v noci. Je zvláštní, že tam v tuto dobu nikdo nebyl... Fandovi se to moc líbilo, protože nemusel vyhánět lidi ze snímku. A jedna dobrá zpráva – večer nám do hotelu přivezli jedno z našich třech ztracených zavazadel, (bohužel je to pouze Fandovo oblečení, které vlastně vůbec nepotřebujeme). Musíme si tedy prodloužit pobyt v hlavním městě Nového Jižního Walesu ještě o jeden den a počkat na zbývající. Pokud nám je, jak doufáme, zítra dopraví, vydáme se směrem na jih do Cambery. Abych nezapomněla - odpoledne jsme se byli podívat také v místním Seaquariu (podmořském akváriu), a tak jsem zvědavá, jestli mne někdo dostane pod vodu, protože to, co tady všechno v moři plave, je hrozné i přes to pěticentimetrové sklo ..
|