|
Neděle 25. února 2001 – po východním pobřeží
míříme z Townsvillu opět na jih. Ujeli jsme několik set kilometrů, a
protože nám náš časový plán dobře vychází, rozhodli jsme se udělat
si „dovolenou na dovolené“ – nemůžeme si nechat ujít návštěvu,
pro nás již třetího ostrova na této cestě, Fraser Islandu – největšího
písečného ostrova na světě. Jelikož je skutečně jenom písečný,
dá se projet pouze s autem s 4 WD, kterýžto jsme nevlastnili, a
proto jsme po delším rozhodováni mezi několika možnostmi
zvolili, jak se posléze ukázalo, variantu nejlepší (vyhrála jsem...). Fanda
si chtěl mermomocí vyzkoušet jízdu v písku, aby to mělo tu správnou
atmosféru. Nechal se ale přesvědčit, že by to nemuselo dobře
dopadnout, a tak jsme si vybrali 3denní cestu s průvodcem a terénním
autem all inclusive. Nemělo to chybu. Pondělí 26. února 2001 – ráno nás vyzvedl náš driver and guide Paul z cestovní kanceláře a terénním autem jsme spolu s našimi dalšími šesti spolucestujícími vyrazili na cestu. Trajekt nás přepravil z pobřeží na ostrov (naštěstí bylo klidné moře…), a že jízda v písku není sranda jsme se přesvědčili, když se náš special car zahrabal i s místním zkušeným řidičem. Jezdí se tady totiž skutečně pouze v písku (Fanda se mi zpočátku snažil namluvit, že můžeme klidně jet sami, protože tam určitě budou všude normální silnice - nebyly ani omylem). "Silnice" tady jsou skutečným rájem pro milovníky divoké terénní jízdy (lopaty s sebou…), vedou po 70 km dlouhých plážích (a to je ta lepší varianta), kde se jezdí za přílivu i vodou a musí se brodit i přes potoky, kterých tam z deštného pralesa ústí do moře spousta. Přes prales vedou „cesty“ – tedy spíše v písku vyježděné koleje od velkých terénních autobusů, takže s malým osobním autem nemáte šanci. A moře - to vypadá na první pohled skvěle. Druhý už je horší. Pláže jsou krásně široké a moře tu dělá tak skvělé a obrovské vlny, že vás úplně láká ke koupání a vození se po vlnách. Ale zkusíte si to jenom jednou. Celý ostrov je doslova strážen žraloky, tady už trochu většími - tiger sharks, jak jsme je na vlastní oči viděli z Indian head - jedné skály nad mořem na severu ostrova. Prý se tady už dlouho nikdo v moři neutopil. Ani se nedivím, protože to nemůže stihnout... Když jsme chytali na pláži ryby, bylo nám doporučeno chodit do vody maximálně po kolena. Asi by to nebyla moc dobrá reklama pro onu cestovní kancelář, kdyby přivezli zpět o několik lidí míň. Koupání jsme si však vynahradili. Na ostrově je spousta sladkovodních jezer (bez krokodýlů...) s bílými plážemi a krásně teplou a průzračnou vodou. Nejkrásnější je Lake McKenzie. Je to tady jako v Karibiku a nejsou tu žraloci. Na ostrově žije hodně divokých psů Dingo, jsou nebezpeční, zaútočí i na člověka. Všude jsou cedule s upozorněními, jak se chovat, pokud se s nimi setkáte. Když jsme se první den vraceli k večeru do chatky, po pláži běhala smečka šesti Dingů. Náš řidič zastavil, abychom si je mohli prohlédnout, ale nikomu nedovolil z auta vystoupit. Skutečně nevypadali, že by se nás báli. (Teď v dubnu proběhla tiskem i televizí zpráva, že divocí Dingové napadli a roztrhali v Austrálii dítě – bylo to právě na tomto ostrově - pozn. autora.) Celý třídenní výlet se opravdu vydařil. Náš průvodce Paul se skutečně snažil, skvěle vařil a z ostrova jsme viděli to nejlepší. Měli jsme štěstí i na naše spolucestující. Posádka byla opět mezinárodní - Kanada, Anglie, Švédsko, Německo, Holandsko a my, jako první Češi (stejně jako na palubě potápěčské lodi) cestující s touto agenturou. A ještě něco! Náš věhlasný znalec žen tu zklamal. Nepozná totiž muže od ženy. Pro zájemce podrobnosti doma... Sobota 3. března 2001 – přejeli jsme celé „zlaté“ východní pobřeží, které je vyhlášené jako ráj surfařů, a přes Brisbane jsme dorazili zpět do Sydney. Jenom jsme ji ale po okraji projeli, protože nás ještě čekala návštěva Modrých hor, které jsou od Sydney vzdáleny pouhých 130 km. Vypínají se do výšky více než 1000 m, teplota v noci byla v kempu pod 10 °C a přes den to nebylo o moc lepší, takže nás to i dost ochladilo. Tedy ochladilo je příliš slabé slovo, byl to menší teplotní šok. Udělali jsme si výlet (walk) ke Three sisters a několik dní jsme nemohli pořádně chodit, jak to bylo pořád s kopce a do kopce. Úterý 6. března 2001 - tak jako všechno má svůj začátek a konec, nevyhnutelně končí i naše long holiday. Dva strastiplné a slastiplné měsíce pomalu, ale jistě uplynuly a my vám píšeme opět z v naší „staré dobré“ Sydney. Každý večer musíme povinně k Opeře fotit západ slunce... Už jsme bez auta, na kterém jsme ujeli 21.000 km (moc tomu v půjčovně nechtěli věřit), a tak chodíme pěšky. A zítra touhle dobou už budeme sedět v letadle a mířit do Singapuru a do Evropy a domu, do Prahy, do Podolí, do lékárny (I´m sorry, to je už z jiného románu...) Nevím, jestli dva měsíce je dlouhá nebo krátká doba. V životě to není nic. Tady to uteklo tak strašně rychle, že se tomu ani nechce věřit. Těšíme se už domů (prý se nám někdo loupal do ložnice, tak doufám, že tam nikdo nebude spát), bude to fajn - vyspat ve zase pro změnu ve vlastní posteli a nemuset stavět stan. Taky děti jsme strašně dlouho neviděli, snad nás ještě poznají. Tedy - to píšu za sebe. Fanda asi tak každých pět minut prohlašuje, že domu nejede. V Sydney je totiž strašně Japonek, alespoň on jim tak říká, jako každému, kdo má jenom trošku šikmé oči. Možná ho tu někde nechám, bude to celkem snadné, protože se všude ztrácí a nutí mě chodit úplně jinými ulicemi než máme…
|