Na Mooreu, šestý a poslední ostrov naší cesty, jsme připluli brzy po ránu.

     „Autobusem“ odjíždíme z přístavu na druhou stranu ostrova, kde se nachází několik kempů. Proč je autobus v uvozovkách? I v Polynésii samozřejmě znají autobusy podobné těm našim, ale většinou máte možnost se svézt tzv. Le Truckem, což je jakýsi kříženec nákladního auta uzpůsobený pro cestující. Místo klasických sedadel jsou uvnitř podél stěn jen neupevněné dřevěné lavičky, ne nepodobné našim tělocvičným. Dveře či okna zde považují za vcelku zbytečné. Při jízdě v tropech trochu průvanu oceníte, ovšem nesmí – jako právě teď – pršet. Původně byl Le Truck asi určený pro nějaké kmeny Pigmejů, protože člověk běžného vzrůstu nemá šanci se uvnitř narovnat. Ale jinak jsme rádi, že se vezeme.

     Ačkoliv má celý ostrov po obvodu jen 70 km, do kempu jsme dorazili až po hodině a půl. Cestou na různých místech vystupovali a nastupovali domorodci. Protože jízdní řád tu prakticky neexistuje, nehledejte ani označenou autobusovou zastávku, daná je prý pouze nástupní a výstupní stanice (autobusy jezdí pořád  dokola…). Tahiťané to mají vyřešeno jednoduše – když chtějí, aby autobus na jejich místě zastavil, dají na kraj silnice jakousi kytici – svazek několika zelených větviček utržených z keře. Pak počkají někde ve stínu pod stromem a vylezou, až když autobus na toto znamení zastaví. Zajímavé je, že to skutečně funguje. Vystupování je jednodušší – zazvoníte na zvonek uvnitř vozu a řidič ihned brzdí. Jízdné zaplatíte jednotné – ať už se svezete kilometr nebo kolem celého ostrova.

     V kempu nejsme výjimečně sami, je skoro plný. Sešli se tu lidé téměř ze všech kontinentů - Američané (bílí i černí – mimochodem, poprvé jsem viděla opálenou černošku…), Francouzi, Chilané, Izraelci, Bulhaři, Belgičané. Společně s domorodými majiteli kempu tu vytvořili báječnou atmosféru, jazykové ani rasové rozdíly nikomu nevadily. Sehrál se například zápas v plážovém fotbale Evropa versus Amerika. Fanda se zřejmě cítí být kosmopolitou, neboť dal dva góly – jeden Americe a jeden Evropě – vlastní.

     Z našeho kempu se organizují výlety lodí na krmení žraloků a rejnoků, spojené se šnorchlováním. To si samozřejmě nemůžeme nechat ujít a vyrážíme. Loď nás odváží do poměrně mělké laguny poblíž útesu. Náš průvodce z lodě vylije do moře krvavou vodu s kousky ryb a několik vteřin poté se to kolem začne hemžit žraločími ploutvičkami. Po našich zkušenostech s velkými žraloky z potápění se tihle útesoví  zdají být neškodnými, a tak vy-užíváme možnosti si s nimi zašnorchlovat. No, pod vodou už tak mile nevypadali…

     Druhou zastávkou je krmení rejnoků – k těm se můžeme přiblížit více, doslova se na nás ve vodě lepí a loudí nějakou tu dobrotu. I když žijí na volném moři, je vidět, že jsou na krmení od lidí zvyklí. Na dotyk jsou hedvábně měkcí, jen si musíte dát pozor na ostrý trn nad jejich ocasem.

     Večer si v půjčovně zamlouváme kola na příští den. Chystáme se totiž na okružní sedmdesátikilometrovou tropickou jízdu   kolem Moorei. Asi proto, abychom se trošku zahřáli…

Hana Čápová, Tahiti
pokračování