Ráno v osm jsme si vyzvedli v půjčovně kola, od upovídaného majitele dostáváme mapku a poslední dotaz, zda se skutečně chystáme objet celý ostrov. Na naši odpověď – samozřejmě – se na nás jen divně podívá a přeje, ať si to tedy hezky užijeme.

     Vyrážíme za ranního sluníčka (34 ° C), které rozhodně nevypadá na to, že by se chtělo schovat za mraky. Prvních pár kilometrů ubíhá v pohodě, jen mi trochu  vadí, že ač má kolo 21 převodů, fungují jen 3. Ale co, jedeme většinou po rovince. Po 15 kilometrech se vydáváme na jeden z (prý) hlavních turistických krás ostrova – vyhlídku Belveder. Po pěti kilometrech stoupání (teď bych funkční převody skutečně ocenila), spoustě udivených pohledů turistů, míjejících nás v klimati-zovaných terénních autech a v doprovodu stále více žhnoucího slunce, dorážíme na místo. Z Belvederu jsou krásně vidět dvě zátoky, v jedné z nich - Cookově – přistál poprvé na zdejších ostrovech právě legendární kapitán Cook.

     Cesta dolů je příjemnější, trochu to kazí fakt, že pro změnu brzdy nefungují tak, jak by měly. Pak stavíme ještě na několika místech – mokré osvěžení v moři, výborné občerstvení skvělými melouny, zakoupe-nými na trhu ve vesnici a samozřejmě focení. Když se dostáváme za půlku naší cesty, nemile zjišťujeme, že vítr, který nám až dosud foukal do zad, bude po zbytek cesty foukat proti nám. Takže více šlápneme do pedálů, protože kola se musí vrátit do 17 hodin – pak zavírají. Dorazili jsme ještě s předstihem a chlapec v půjčovně, když nás zbrocené potem vidí, se ptá, jestli si jízdu zítra zopakujeme. Never more, my friend! Ujet více než 70 km pod žhavým tropickým sluncem se skutečně  nedá nazvat rekreační jízdou…

     Protože nám do odletu domů zbývají už jen dva dny, necháváme se další ráno převézt trajektem na ostrov Tahiti. Ubytováváme se v hotelu Tiare, který jsme si vytipovali v průvodci (hlavně  kvůli klimatizaci) a na druhý den si objednáváme okružní cestu po ostrově (na kole už tedy nejedu…). V plánu je několik zastávek –  Muzeum impresionisty Paula Gauguina, kde jsou kopie všech jeho obrazů, botanická zahrada a místní největší vodopád.

     Cestou nám průvodce vysvětluje něco málo z tahitské současnosti: Francouzská Polynésie je oficiálním zámořským teritoriem Francie s vlastní vládou, žije zde necelých  250 000 lidí z několika etnických skupin (potomci domorodých obyvatel převažují), tradičně věřící – více než polovina se hlásí k protestantům, následují katolíci, mormoni, adventisté sedmého dne
a budhisté . Hlavní město Papeete se nachází ostrově Tahiti, úředním jazykem je tahitština a francouzština, platí se zde místní měnou, kterou je pacifický frank. A také se dozvídáme, proč je tady tak draho: místní obyvatelé prý neplatí daň z příjmu,  stát si to však plně vynahradí daní spotřební – z prodaného zboží.

     Poslední noc trávíme na letišti ve společnosti velkých zemních krabů, kterých je tu opravdu nepočítaně. Odlétáme totiž brzy ráno a na místní dopravu se zejména v časných ranních hodinách opravdu nedá spolehnout.

     Ráno jsme bez problémů odbaveni a pak už nás Jumbo Jet odnáší domů.

     Adieu, žhavá Polynésie, budeme vzpomínat!    

Hana Čápová, Tahiti
předchozí