Samozřejmě to dopadlo tak, že jsem svoji hrozbu nesplnila. U ostrova Bora-Bora jsme se potápěli ještě několikrát a vše už probíhalo v pohodě. Dokonce jsme si přivezli na videokazetě natočený záznam z jednoho našeho ponoru. Jediné, co jsem zamítla, byl ponor do jeskyní. Nemusím je mít ani na souši, natož pod vodou. Ale prý to bylo moc zajímavé, jak pravil Fanda. Zejména, když se při protahování jeskyní jedné z Japonek, které se tam také potápěly, uvolnil pásek se závažím a hrozilo, že ji voda bez této zátěže vynese rychle na hladinu. Mohl to pro ni být ponor poslední.
    
     Po týdnu stráveném na Bora-Bora se rozhodujeme pokračovat v cestě. Naší již známou lodí se necháváme převézt na další ostrov – Tahaa. Ostrov, který civilizace ještě nestihla příliš poznamenat a turisty proto není tolik navštěvován . I lidí tu žije o poznání méně, ale o to jsou přátelštější. Jelikož na Tahaa nejsou kempy, využíváme nabídky domorodkyně Luisy, která vlastní malou restauraci a něco, co vznešeně označuje jako „penzion“.  Myslím, že říci,  že nám poskytla střechu nad hlavou, bude výstižnější. Luisa, žena neurčitého věku, je krásnou ukázkou místního matriarchátu.

     Na pláži jednoho z mnoha okolních ostrůvků se potkáváme s Myroslavou (skutečně s ypsilonem), narozenou na Ukrajině. Protože slyšela jí povědomou řeč, hned se ptala, odkud jsme. Dozvídáme se, že už zde žijí s manželem a  třemi dětmi pět let. Vyčistili a zúrodnili si část džungle a postavili malý vzdušný domek. (Zajímavé je, že většina běžných domů na ostrovech, nemá ani okna ani dveře.) Na jejich straně ostrova není zavedena elektřina, musí používat vlastní agregát. Pěstují pro svoji potřebu ananasy, melouny, banány, manga, vanilku. Využíváme Myroslavina pozvání na návštěvu a poznáváme jejího muže - Francouze, který živí rodinu jako potápěč-průvodce. Když se chlubíme, že se také potápíme, chce vědět, do jaké hloubky. Na naši odpověď, že nejvíce do 30 m, se jen ušklíbne. On prý bere své zákazníky běžně do 50 – 60 m. No problem. Moc se diví, že jeho nabídku na ponor s díky odmítáme.

     Před odjezdem na ostrov Raiatea se v přístavu náhodně setkáváme s paní Hanou – mladou Češkou, která sem následovala svého francouzského manžela ze Zlína. Od ní se dozvídáme, že například před třemi lety, kdy na Tahaa přijela poprvé, tu ještě nebyla zavedena elektřina a asfaltovou silnici byste také hledali marně.

     Ostrov Raiatea byl prý lidmi obydlen jako jeden z prvních, sídlili zde původní královské rodiny. I tento ostrov nabízí, konečně jako celá Polynésie, množství míst k potápění. Fanda si vybral něco nového – ponor do vraku. Zaoceánská obchodní loď Nordby leží, skutečně jen několik metrů od pobřeží, na dně moře už více než sto let. Průvodce Dodo v Dive centru říká, že je to moc pěkný ponor. Když ale na můj dotaz, zda se půjde i dovnitř vraku, odpovídá, že ano, dobrovolně se ponoru zříkám. Příští den ráno prší a moře je rozbouřené. Vůbec svého rozhodnutí nelituji. Fanda se spolu s Dodem a dalším potápěčem chystají k ponoru, mimo obvyklého zařízení musí zkontrolovat také potápěčské svítilny, bez kterých se dole neobejdou. Pomalu mizí v černé vodě a já je opět uvidím až téměř za hodinu. Po návratu je Fanda celý nadšený. Vypráví, že když proplouvali místnostmi uvnitř lodi, najednou se nad nimi něco zalesklo, a když plavali výše, vynořili se ve vzduchové bublině, která tam při potopení lodi vznikla a zůstala až dodnes.

     Po několika dnech se vydáváme na další, v pořadí již pátý, ostrov.

     Na ostrov Huahine připlouváme pozdě k večeru. Tedy – pozdě. Je krátce po šesté hodině večerní, ale v tropické oblasti to znamená, že za hodinu už bude úplná tma. Proto jako první hledáme a úspěšně nalézáme kemp. To, že jsme v něm sami,  už nás ani nepřekvapuje. Bylo nám dávno vysvětleno, že teď – v místním létě – není  turistické sezóna. Ta pravá nastává až
s příchodem zimy (naše léto). A zima jim prý je, vždyť teplota klesne i na 25 ° C!      Večer se jdeme porozhlédnout po největším „městě“ ostrova, které se skládá z přístavu, několika obchůdků a prázdných restaurací. Prázdných proto, že ceny jsou opravdu pro většinu turistů nepřijatelné.

     Turisty jsme našli na hlavní a jediné ulici poblíž přístavu (jedno větší molo) na pobřeží. Většinou seděli okolo jakýchsi pojízdných restaurací, které i za třetinovou cenu nabízí stejná jídla jako restaurace kamenné. Vidíme tu naše známé, manžele z Francie, se kterými už jsme se setkali na Bora-Bora a usedáme k jejich stolu. Tam se seznamujeme s jejich spolustolujícími – Američanem Erikem, který si na Huahine přijel na měsíc zasurfovat a Francouzkou Dominikou. Ta se už po ostrovech pohybuje třetí měsíc a za dva dny se vrací zpět domů. Jako památku by si chtěla odvézt nějaké pěkné tetování. Říká, že už je na zítřek domluvena s domorodým Georgem, který vlastní tetovací salón a sám má tetováním ozdobenu celou půlku těla. Ve Fandovi se ihned ozval fotograf a shání se, jestli by ji mohl při tetování fotit. Dominika proti tomu nic nenamítá, a tak se domlouváme na zítřejší odpoledne.

      Tetovací salón (chýše postavená z bambusu a listů kokosových palem) jsme lehce našli kousek od našeho kempu. Georg s fotografováním také souhlasí, jen se ptá, z kterého časopisu jsme. National Geografic? Když se dozvídá, že ne, je trochu zklamán. Dominika si vybírá z velké nabídky tetovacích ornamentů a obrázků malý proužek, vytvořený z domorodých symbolů. Fandu napadlo, že bych se mohla nechat tetovat také, že to vypadá moc pěkně. Odpovídám, že skutečně nemusím mít všechno a pokud se mu tetování tak líbí, že si může nějaké přivézt domů on. Neodpovídá a zachraňuje ho Georg, který nám při zkrášlování Dominiky ještě stačí vysvětlit něco z tradice tetování v této oblasti. Dozvídáme se, že v dřívějších dobách  bylo tetování zcela běžné i na celém těle. Pro domorodé rody mělo svojí symboliku, podobně jako třeba v Čechách kroje. Fanda fotí jako o závod a po skončení tetování (prý bolelo jen trochu…) ještě Georg pózuje venku před salónem. Vydrží to asi půl hodiny a pak říká: „Tak, a teď už radši jděte!“        

Hana Čápová, Tahiti
pokračování