Další den ráno jsme zlehka posnídali, a pak se vydali se na helioport - letiště pro vrtulníky. V kanceláři nás ještě jednou zvážili, opásali záchrannými vestami a krátce instruovali, jak se chovat při havárii. Protože mě Fanda strašil, že to bude při letu děsně houpat, spolkla jsem pro jistotu jeden Kinedryl. Původně byl určený pro Filípka, ale jak se ukázalo, létání snáší víc než dobře. Jen jsme měli strach z toho, jak naše poměrně živé dítě vydrží sedět hodinu upoutané na jednom místě.
Na helioportu bylo velmi živo a velmi hlučno. Přistávací plocha mělo rozděleno sedm leteckých společností, které se v přistávání a startování svých vrtulníků střídaly. Provoz jak na mezinárodním letišti v New Yorku. Když přistála „naše“ helikoptéra, ptali jsme se pasažérů z předchozího vyhlídkového letu, jaké to bylo a jak se cítí. S trochu bledou tváří odpověděli, že to bylo excelentní… A pak už nás volali na startovací plochu. Spolu s námi letěly ještě tři postarší americké dámy. Do vrtulníku nás rozesadili podle váhy, aby byla co nejlépe rozložena. Na mne vyšlo místo vpředu vedle pilota, Filípek seděl vzadu s tátou. Dostali jsme na uši velká sluchátka - ze dvou důvodů - abychom neslyšeli hluk mo-toru a abychom mohli komunikovat s pilotem, který měl při letu také funkci průvodce.
A šlo se na start! Pomalu jsme se vznesli nad letiště a začali naši vzdušnou okružní cestu po ostrově. Pilot nám pouštěl do sluchátek příjemnou hudbu - mimo jiné i z filmu Jurský park, který se na ostrově Kaua‘i také točil, a pěkně vyprávěl, co je kde na ostrově zajímavého. Skutečně výjimečný byl let hlubokými strmými kaňony s vodopády, kde to opravdu vypadalo, jako by se tu čas zastavil v druhohorách. Jen čekáte, kdy se na obloze před vámi objeví obrovští ptakoještěři. Filípek seděl celou dobu jako přikovaný s hlavičkou na okenním skle, ani se nepohnul. Než jsme se nadáli, hodina letu uběhla a my už jsme přistávali zpátky na letišti. A zážitky z letu? Filípkovi se let evidentně líbil, odmítal totiž z vrtulníku vystoupit a říkal: „eště poletíme, eště!“ Musím říci, že podívaná z ptačí perspektivy to byla skutečně úchvatná a jedinečná. Ani nemohu potvrdit, že by to při letu nějak moc házelo. (Teď mě tak napadlo, jak mohl František vědět, že to bude houpat, když i pro něho to byl první let vrtulníkem v životě.) Náš pilot vrtulník skutečně bravurně řídil, neboť spolknutým práškem to nebylo. Byla jsem ráda, že jsme z helioportu dojeli na pláž a já se mohla s Filípkem pár hodin po obědě prospat. Totálně jsem totiž díky zpožděnému účinku Kinedrylu odpadla.
V neděli jsme opět vyrazili do kostela. V každém i sebemenším ostrovním městečku najdete chrámy pro vyznavače všech možných náboženství - katolíky, protestanty, adventisty, jehovisty, mormony, budhisty, šintuisty… Na severu ostrova nám padl do oka protestantský kostel Sv. Benedikta, protože se před ním scházelo hodně rodin s malými dětmi. Hned při vstupu nás přivítal příjemný starý pán, ověnčil nás náhrdelníky z mušlí a ptal se, odkud jsme. Když jsme mu řekli, že z České republiky, rozzářil se. Před dvěma lety Čechy navštívil a Praha ho prý přímo očarovala. A také nám ukázal malé překvapení - sošku Pražského Jezulátka. Kostelu ji daroval manželský pár z Čech, který zde měl v osmdesátých letech svatbu.
Několik nocí jsme strávili opět v kempu. Pár dní před naším příjezdem Kaua‘i opláchla menší tsunami, a tak chodil František v noci kontrolovat hladinu moře. Stan jsme měli postavený skutečně jen několik metrů od břehu a vlny byly tak obrovské a nepřetržitě hučely, že vyvolávaly pocit, že nespíme na pláži, ale u Niagarských vodopádů. Vůbec pláže na tomhle ostrově jsou hodně divoké, i ty písčité. Klidné moře tu znamená vlny o velikosti několika metrů, takže na nějaké velké plavání to rozhodně není. Zato surfaři tady najdou pravý ráj.
Týden, který jsme si pro ostrov Kaua‘i vyhra-dili, rychle uplynul. Na rozdíl od předchozího letu jsme museli na letišti několik okének aerolinií obejít, protože většina z nich nelétá mezi ostrovy přímo, ale s mezipřistáním v Honolulu. Po chvíli jsme tu pravou našli a opět do hodiny odletěli přímým letem smě-rem na další, v pořadí již třetí, ostrov Mau‘i. Mau‘i je jméno poloboha, jenž měl vyzdvih-nout havajské ostrovy ze dna oceánu. Legenda také praví, že Mau‘i chytil Slunce a vyžádal si slib dlouhých slunečných dní pro obyvatele a návštěvníky ostrova. Kdo ví… Fakt je, že nám ani jednou za týdenní pobyt nepršelo a sluníčka jsme si užili víc, než by se v zimním období dalo očekávat.
Půjčení auta a zajištění povolení pro kempo-vání se už pro nás stalo rutinní záležitostí. I když ne tak docela, zase nás něčím překvapili. První, co jsme museli udělat při odjezdu z letiště, bylo koupení dětské autosedačky. Proč? V USA jsou, stejně jako u nás, autosedačky povinné. V půjčovně aut měli ale všechny v terénu, a co teď? „No problem“, říká paní v kanceláři. „Ve městě si ji kupte a my vám ji za týden při vrácení auta proplatíme.“
Jedinečná podoba ostrova Mau‘i, tzv. Ostrova s údolími, vznikla před tisíciletími spojením původně dvou samostatných sopečných ostrovů. Masy odtékající lávy dvou sopek se zformovaly v jeden ostrov s asi 10 km širokou šíjí. Ve východní části ostrova se nachází gigantický kráter sopky Haleakala, který je se svými 12 km na délku a 4 km na šířku považován za největší odpočívající sopečný kráter na světě. Jeho návštěvu jsme si rozhodně nemohli nechat ujít, a tak jsme se do tohoto národního parku vydali hned první den. Tvrdí se, že silnice na Haleakalu vytváří jedno z největších převýšení na nejmenší vzdálenosti na světě, od moře do 3000 m je to asi 18 mil. S přibývající nadmořskou výškou rychle klesala venkovní teplota, až se zastavila na čísle 7 °C. V kempu, či spíše tábořišti, jsme postavili stan a navlékli na sebe všechno, co se dalo. A konečně došlo na naše péřové spacáčky! Po studené noci přišlo ještě studenější ráno, rychle jsme vstali a vydali se na výšlap na vrchol sopky, zvaný Red Hill. Tedy výšlap - jsme v Americe, takže jsme samozřejmě jeli autem. Protože teplota se blížila nule, ocenili jsme i vyhřívaná sedadla, která nám původně, tady v tropech, přišla docela k smíchu...