Nadešel šestý týden našeho putování, který jsme si vyhradili pro ostrov Hawaii - Big Island. Jak se říká, to nejlepší má přijít na konec. Big Island skutečně oplývá řadou nej. Z celého souostroví je nejjižnější, nejmladší (jeho stáří se uvádí na „pouhé“ dva miliony let) a je dvakrát tak velký než všechny ostatní ostrovy dohromady, proto také dostal jméno Velký ostrov. Kvůli spoustě druhů exotických orchidejí, které se zde pěstují, a neobvyklým, neuvěřitelně rozlehlým sopečným krajinám, se mu často přezdívá Ostrov orchidejí či Sopečný ostrov. A to je právě to, co nás na Havajském souostroví zajímalo nejvíce – činné sopky.
František už byl celý natěšený, jak si bude pěkně zblízka fotit žhavou chrlící lávu, a tak jsme se z letiště hlavního ostrovního města Hilo vydali půjčeným autem do kempu, který byl co nejblíže jedinečné přírodní atrakci - národnímu parku Hawaii Volcanoes.
Východní strana ostrova ráno potvrdila svou pověst o četnosti dešťových srážek - docela hustě pršelo. To nás ale neodradilo a vyrazili jsme. V návštěv- nickém centru národního parku jsme shlédli několik filmů, které dokumentovaly výbuchy sopky Kilauea v minulých letech. Kilauea soptí prakticky bez přestání od roku 1983. Zblízka bych čerstvou lávu potkat rozhodně nechtěla…
Kráter o obvodu 34 km představuje podivuhodný svět, zcela odlišný od subtropického pásma, které se nachází hluboko pod ním. Z větší části skutečně připomíná měsíční krajinu, ale v místech s dostatečnou vláhou roste překvapivě rozmanitá vegetace, včetně několika vzácných druhů rostlin. Nejznámější je nápadná stříbřitá rostlina s dlouhými špičatými listy, tvořící prakticky kouli. Po dokončení růstu - což prý může trvat i více než 20 let - z ní vyraší dlouhý květ, který dal rostlině název - silversword (stříbrný meč). Je to jedna z nejvzácnějších rostlin na světě. Spatřit ji můžete pouze zde a na sousedním ostrově Big Island.
Rozsáhlý národní park si můžete projít pěšky, připravte se však na několikadenní túry. Naštěstí pro nás celým parkem prochází silnice, ze které je pak možné krátkým či delším pochodem se k různým kráterům poměrně snadno dostat. I samotná jízda rozsáhlými lávovými poli byla značně působivá. V závislosti na stáří lávy se tu střídala bujná vegetace se širými lávovými pouštěmi, které svou černou barvou působily skutečně strašidelně, až depresivně. Všude kolem vás vystupovala ze štěrbin v lávě horká pára, ze které bylo cítit síru. Filípka hned napadlo, že tu bydlí čerti. Vrcholem všeho bylo, když jsme se dostali na konec cesty - kvalitní asfaltovou silnici přeťala láva tekoucí ve výšce několika metrů… Naštěstí již před několika lety, ale musím říct, že moji představivost to docela rozehrálo. Autem to tedy dál nešlo, vydali jsme se proto na další cestu pěšky. Zdálky bylo vidět bílý dým stoupající z pobřeží, kde žhavá lává stéká do moře. Když jsme zjistili, že pochod nebezpečně ostrou a místy propadající se lávou, by trval nejméně tři hodiny a pak další tři čtyři hodiny zpět, rozhodli jsme se jen pro krátkou túru k mořskému útesu. Fanda byl docela zklamaný, že si žádné ohnivé chrlení nevyfotí zblízka. Já tedy ani moc ne…
Příští den jsme strávili v historickém národním parku Pu´uhonua O Honaunau (doslova Posvátné útočiště v Honaunau). Tento malý cíp pobřeží v minulosti poskytoval bezpečný azyl lidem, kteří porušili kapu (tabu), ženám, poraženým bojovníkům nebo jen obyčejným zločincům. Takoví jedinci sem museli doplavat z moře, kde byli za trest vysazeni. Nebylo to až tak snadné, jak by se na první pohled zdálo, protože byli nuceni překonávat silné proudy a ostré útesy a v neposlední řadě riskovali i napadení žraloky. Posvátné místo střežili kněží a náčelníkovi bojovníci. Když se provinilci podařilo dosáhnout břehu, přítomní kněží mu po provedení rituálu na usmíření bohů poskytli rozhřešení a mohl se vrátit domů. Na břehu moře stojí velké dřevěné sochy ki´i, představující dávné bohy.
Na dalších několik dní jsme měli rezervaci do kempu Spencer Beach Park, který nám ochotná paní v kanceláři doporučila jako nejlepší a hlavně nejklidnější na ostrově. Ani bych si nepřála vidět, jak vypadají ty rušnější. Hned první večer jsme byli svědky policejního zásahu přímo v kempu. Několik domorodců trávících zde víkend se, pravděpodobně posíleno alkoholem (mimochodem je ve všech kempech, stejně jako na veřejných místech jeho konzumace zakázána), neshodlo v tom, jak hlučně má být pouštěna hudba z rádia a hodlali to vyřešit pomocí baseballových pálek… Naštěstí zůstalo jen u vzájemného vyhrožování, ale správce kempu, zřejmě poučen z minulosti, neváhal a zavolal policejní hlídku. Byla z toho scéna jak vystřižená z akčního filmu. Šest policejních vozů s puštěnými houkačkami a majáky obsadilo kemp a zahájilo vyšetřování. Jen jsme čekali, kdy nás postaví čelem ke zdi s rukama za hlavou… Jediný, kdo z toho byl zcela uchvácen, byl Filípek. Řekla bych, že to byl jeho největší zážitek z celé dovolené.
Další, co jsme si na Big Islandu rozhodně nemohli nechat ujít, byla spící sopka Manua Kea (4.205 m). Mnoho vědců ji totiž považuje za nejvyšší horu světa. Její největší část je skryta ještě dalších 5.000 m pod hladinou moře, takže celkově měřeno strčí do kapsy i Mount Everest. Do informačního centra ve výšce 3.100 m (4 °C) jsme se dostali po silnici a odtud zbývalo na vrchol pouhých 8 km jízdy nezpevněnou cestou. My jsme se už dál nevydali, protože jsme nevlastnili to správné terénní vozidlo a rychlý výstup od moře do takovéto výšky během několika hodin bez aklimatizace se také příliš nedoporučuje. Na vrcholu je jedna z nejmodernějších observatoří, kterou postavilo společně deset zemí. Má velice výhodné umístění, protože v okolí nejsou velké světelné zdroje a výborné klimatické podmínky - 330 dní v roce je nad vrcholem bezoblačné nebe. I když jsme nedosáhli vrcholu a František si tak k nejvyšší hoře Evropy nemohl připsat nejvyšší horu světa, podívaná to byla úžasná.
Poslední dny jsme strávili na pláži a pak už se připravovali na 24 hodinovou cestu zpátky domů do Čech. Nejdřív jsme museli přeletět z Big Islandu na hlavní ostrov O‘ahu, ze kterého nás mezikontinentální letadlo odneslo s mezipřistáním v New Yorku a v Berlíně až do Prahy. Napadlo nás spočítat, kolikrát jsme na téhle dovolené do letadla nastoupili. Došli jsem k tomu, že jsme celkem absolvovali dvanáct kratších či delších letů. Cestou z letiště Filípek hlásil, že domů nechce, že chce radši plavat a že chce na výlet. Jak to vypadá, cestovatelské geny asi podědil, takže jsem sama zvědavá, kam nás vítr zavane příště.
Hana Čápová, Praskolesy, ČR